Chorvatský deník

Prolog

Jedeme do Chorvatska. Máme objednanej apartmán pro šest lidí v areálu Vranjica – Belvedere. Nikdy jsem v Chorvatsku nebyl, nevím, co od toho čekat, co jsem se ptal po známých, tak se tam všem ale líbilo. Poslední dovolený jsem trávil totiž cestováním po evropskejch metropolích nebo čundrováním po horách. U moře jsem nebyl několik let, proto se docela těším. Navíc tam jedu s lidma, který mám fakt rád. Vyrážíme jedním autem v sestavě já, Markéta s manželem Lukášem, kterýmu od dětství říkáme Ticháček, Luba, se kterým jsem už jako malej tahal kačera po návsi a Petra, přítelkyně Markéty z dob studií.

Den první

Odjezd z Moravskýho Krumlova ve 20:00, z Rybníků vzdálenejch tři kilometry o hodinu později. Otec mi kladl na srdce, ať si sednu dozadu za řidiče, ale posádka auta se shoduje, že mám jako druhej nejvyšší (se 173mi centimetry, haha) člověk v autě sedět vepředu. Posunuju si aspoň sedačku, aby měli vzadu dost místa na nohy. Jsem v naší výpravě holt jedinej Pražák, nechci si dělat ostudu, že se budu před kamarádama Moravákama hned v autě roztahovat. Cesta přes Rakousko v pohodě, Slovinsko těžkej průser. Osmdesát kilometrů za tři hodiny, kolony až k chorvatskejm hranicím. Navíc maj Slovinci nějaký divný dálnice, který z ničeho nic končí – teď pozor – kukuřičným polem. Příjezd do areálu o půl dvanáctý. Na recepci jsme měli klíče připravený až v jednu, takže jsme se mezitím šli koupat k moři. V jednu jsme se šli ubytovat a zjistili jsme, že z původně objednanýho apartmánu pro tři páry se vyklubaly dvě ložnice po dvou a možnost dvou přistýlek pro děti. Na recepci se nám snažili vyjít vstříc, ale větší apartmány prej nemaj, takže chyba (respektive lež) byla na straně český cestovky, která nám ubytování zařizovala. Neckermann. Teď tu sedíme a popíjíme, s Lukášem hrajem šachy. Čtvrt na tři. Moře je supr, čistý, teplý, škoda těch ježků. Je krásně, teplo, okolo zpívají cikády. Dalmácie nás tak vítá stylově.

Šli jsme si začutat na místní hřistě. Poprvý a naposledy, do konce tejdne už si nekopnem. Hlavně, že sebou máme tři míče. Večeře stála za prd, ale co člověk čeká? Luba si objednal kuře, který mu přinesli za dvě minuty(?!). Z piva moc nadšenej nejsem. Hezkej zvyk je, že tu ve spoustě barech hrajou místo nagelovanýho disko popu různí kluci chorvatský písničky o lásce. Většinou v sestavě kytara-klávesy. Eva a Vašek museli dostat nápad na to, co dělaj, na dovolený v Chorvatsku. V noci jsme zabloudili do nějaký šílený uličky plný barů, taková Stodolní z velkejch stanů. V našem baru tancovala nějaká holka u tyče a nikoho nezajímala. Zkazila mi náladu. Ne že by byla ošklivá, naopak, ale prostě mě zamrzelo vědomí, že si ta holka za večer vydělá pětkrát víc než dva kluci, kteří v protějším baru hráli Erica Claptona, Dire Straits a tak. Závěr večera byl hodně divokej, zlili jsme se jak carský důstojníci. Teda spíš já. Prej jsem zkákal z balkonu. Nebo terasy? Holt jsem si hrál na parkour. Nebo jsem vzpomínal na dětství, kdy jsem nedělal nic jinýho,než že jsem lezl na stromy a různý boudy a skákal z nich dolů.

Den druhý

Dopoledne u moře. Jsem celej rudej. Četl jsem si Haklova Pravidla směšného chování a docela se mi to líbí. Docela dost, ani do vody jsem nešel, jen jsem se válel a louskal kapitolu za kapitolou. Holky (ne ty naše) se tu opalujou nahoře bez a je to moc hezkej pohled, už vim, co na tom malým poprsí vidíš, Karbo. Trochu se ale divím, že jim nevadí ty pohledy pětačtyřicetiletejch kníratejch instalatérů z Polska a dalších podobnejch typů, kteří si sem přijeli válet šunky. Schválně jsem ty lidi pozoroval a napadlo mě, že v plavkách se vlastně stírají sociální rozdíly mezi lidmi, ale pak jsem se sám sobě musel zasmát. Jsme přece v Chorvatsku.

Večer byl ještě divočejší než ten minulej. Luba s Ticháčkem s decentní pomocí Markéty dali litr ferneta. Proběhla manželská hádka. Nehodlám tu psát, co se dělo, jen doufám, že svojí ženě nikdy neřeknu to, co jsem včera zaslechl. Jdem dál. Totálně vykalenej Luba řval na celý okolí, válel se na štěrku, zahučel do živýho plotu, chtěl si ve dvě ráno od sousedů půjčit nafukovací lehátko a tak. Hráli jsme Bang a Activity. Kluci proti holkám. Byli jsme dobrejch patnáct polí pozadu a vyhráli jsme! Zašli jsme zase dolů na pláž na pivo. To Karlovaćko je fakt hegeš, ale prej je to nejlepší místní pivo. Desíka gambáč (rozuměj žádnej zázrak) v plechu, co tu máme, mi chutná víc. Koukali jsme na film, Světáky. Nedokoukali jsme to. Peťa zavřela přehrávač, takže na ní vykoukla moje složka s filmama, kterou jsem neprozřetelně nechal otevřenou na ploše. Je plná porna, myslel jsem, že se propadnu do země. Kupodivu se mnou pořád mluví, ale asi si o mně myslí strašný věci. Konec večera byl špatnej, Luba se rozhodl proběhnout zamčenejma dveřma, takže z futer vyrval zámek. Punk stylem pomocí kuchyňskýho prkýnka jsem to provizorně opravil a dal si na to ferneta. Nechápu, jak ti šílenci vydrží vypít víc než dvě skleničky za večer.

Den třetí

Ráno tu byl správce, opravil dveře. Vůbec nic neřekl, prostě si skočil pro brašnu, zatloukl pár hřebíků a šel. Asi jsou tu na to zvyklí. Na holky se tu moc koukat nedá, jsou všechny stejný. Sluneční brejle přes půl obličeje a přilepený mokrý vlasy jim obkresujou tvar hlavy, takže vypadaj spíš jak figuríny bez paruk. Divím se, že Peťu pořád neoslovil žádnej chlap, před odjezdem jsme na tohle téma s Lubošem vtipkovali. Považuju ji za jednu z nejkrásnějších žen, který kdy chodily po týhle planetě. A navíc, pánové, má všech pět pohromadě! Asi před rokem jsem jí to řekl. Nehučel jsem do ní, prostě jsem to konstatoval někde v baru před celou partou. Teď se tomu směju, musel jsem vypadat divně. Každopádně vzhledem k tomu, že viděla mou zásobu porna, se mnou na rande asi nepůjde. Maj tu hnusný pohledy. To snad ani nemá cenu někomu posílat. Počáteční nadšení, že jsem po dlouhý době u moře, opadlo, takže si najednou všímám naprosto nudnejch detailů. Děti si pinkaj se zmenšeným Jobulani. Na druhý straně pláže chlap stojí po kolena ve vodě, letí na něj balon, chce zamachrovat a místo rukama odpálit míč hlavou. Ten se odráží od jeho proplešatělýho čela rovnou pod něj do vody. Sestup do moře a přímo pod prvním schodem leží mrtvej krab. Jak je tam dlouho? A co že na něj ještě někdo nešlápl? Jak se páří mořští ježci? Tak přesně tyhle otázky si tu kladu, pražský intelektuál a rádoby umělec je ta tam. Hakl na dovolenou byla dobrá volba. Není to moc náročný čtení.

Večer byl decentni. Hráli jsme poker, asi budu mít smůlu v lásce, protože vyhrávám skoro všechny drobný, který jsme si na hru rozměnili. Všichni tak nějak odpadli, s Peťou jsme se v noci ještě koukali na Světáky. Líbilo se mi to. Petra se mě zeptala, jestli znám kapelu Incubus. Dlouho, předlouho jsem si o týhle kapele s nikým nepovídal, proto mě ta otázka příjemně překvapila. A když mě nějaká otázka příjemně překvapí, mám ve zvyku kecat a kecat a kecat...Snad jsem Petru moc nenudil. Usnula ještě před koncem filmu. Mně to moc nešlo, do tří jsem si četl, o půl čtvrtý jsem konečně zabral. Ta matrace je naprosto příšerná, pokud není člověk vykalenej, neusne.

Den čtvrtý

Tradiční dopoledne na pláži. Já šel místo toho na recepci, kde mají wi-fi. Jsem ješitnej chlap, tak jsem se prostě musel podívat, jak si stojí Stíny. Ten song má celkem pozitivní ohlas, což mě těší. Peťu prej na pláži někdo pozval na drink. Takže si děláme první čárku. Odpoledne vyrážíme do Trogiru a Splitu. Za kulturou. Za památkama. Nelíbí se mi tam, nemám moc rád davy. A navíc, kdo jednou poznal Provence, tohle ho moc nebere. V místním muzeu mají prej vystavenou Alegorii Melancholie od Dürera. Přijíždíme ale pozdě, takže jsem to neviděl. A prevděpodobně ani už nikdy v životě neuvidím.

Děvčata chtějí nakupovat, tak jsme si dali rozchod, sedíme na promenádě a pokuřujem. Lukáš mi vypráví o Petřině posledním partnerovi, prej nějakej hokejista, kterej půl roku spal s jinou, než k ní nakonec utekl úplně. Chytám se za hlavu, co to je za vola. A navíc další černá ovce, která nám chlapům dělá ostudu. Stačí, aby se takhle jeden jedinej muž zachoval a řekne si to mezi sebou padesát lidí. A co když se chová muž k ženě hezky? O tom si nikdo nevypráví. Po návratu do kempu se tradičně chlastá, překonávám se a dávám hned několik fernetů. Holky zalehnou, my přemejšlíme, co dál. Ticháček mi říká, ať zkusím pozvat Petru na rande. Docela mě pobavil, vysvětluju mu, že nejsem její typ (tohle prostě každej chlap pozná, jen sukničkář a zoufalec si to nepřipustí) a navíc myslím na úplně jinou slečnu. Neposlouchá mě a dál brblá, že to mám zkusit. Otáčím se na Luboše, ten zase opakuje dokola tři věty o tom, proč nemá ženskou a kdyby nebyl dýdžej, určitě to má s holkama lehčí. Vzdávám to, zvolnil jsem popíjecí tempo a kluky kolovrátkově opakující pár vět už nedoženu. Jdu spát. Luba s Ticháčkem zůstávaj vzhůru prej další dvě a půl hodiny a museli se strašně zlejt, protože se se spaním nemazali a polonazí si ustlali rovnou vedle sebe na gauči v „obýváku“. Ráno na ně byl skvělej pohled.

Den pátý

Luba s Ticháčkem byli moc. U snídaně vypadají jak pomačkaní Číňani. Uvědomuju si, kolik nám zbývá do konce dovolený a rozhoduju se odteď užívat moře, co nejvíc to jde. Kašlu na opalování, prostě přijdu, skočím do vody a budu tam tak dlouho, dokud se nepůjde na pokoj. Dopoledne se cachtáme všichni, na oběd kluci vytuhli. Spí, koukám s holkama na německou MTV. Ty pořady jsou strašný. Sharon Osborneová se snaží udělat ze štětek a striptérek dámy. Rodiče vybírají svým dětem partnery. Aspoň že už nevysílaj ten seriál, ve kterým si Paris Hiltonová hledala kamarády. Odpoledne opět na pláži. Posílám pohledy, jeden rodičům, druhej Natálii. Dělá mi starosti. Psala, že je jí špatně a zase se jí vrací depky. Snad jí aspoň pohled zvedne náladu, byl bych nerad, kdyby dopadla jako před půl rokem. Snad se nám podaří sejít během těch pár dní, co budeme oba v Praze. Večeře ve stanový Stodolní. Holky se rozhodly projít stánky, mola, krámky a bary směrem na Trogir a sednout si někam na drink, my jdem do toho našeho ubytovacího areálu a sedáme na zahrádce v jediný hospodě, která tam je. Ano, to je ta, kde hrozně vařej a vyhrávaj tam táta se synem ve stylu Eva a Vašek. Jestli se mi to první den líbilo jako hezkej zvyk, teď už mi to leze krkem. Už před sebou ani nijak netajíme, že se trochu začínáme těšit domů a vyprávíme si krizový chvilky nudy na týhle dovolený. Abych klukům trochu zvedl náladu, říkám, že je to tu ještě v pohodě a vyprávím jim o tom, co napsal František Ringo Čech v knize Ruský týden, která pojednává o jeho turné s kapelou po Rusku a nudě a prázdnotě, kterou tam zažívali. Volně cituji: „Vzbudil jsem se v šest ráno. Chce se mi srát, ale schovám si to na devátou.“ Chechtáme se tomu jako pominutý. Odebíráme se na pokoj, kde jsme ještě tak hodinu sami. Rozvalujem se po apartmánu, čučíme na čt24, probíráme politiku a Johna, kterej tam zrovna něco vypráví a libujem si, jak je tahle chvíle bez holek vlastně fajn. Holky se vracej o trochu později. Následuje kalba, okolo druhý zalehnou všichni, my s Ticháčkem to táhnem do čtyř. Mluvíme o Bohu. Lukáš už je prostě jinej level, připadám si proti němu jako pokřtěnej ateista. Říkám mu pro odlehčení, že Bůh musí existovat, protože jinak by nevytvořil tak krásnou ženu, jako je Petra. On to s vážnou tváří odkejve a nabádá mě, ať tu svou víru taky posunu na jinej level. Ať jdu k příjimání, že se za mě bude modlit. To slušně odmítám a pak rozebíráme mou teorii, že čím vyšší level křesťanský víry dneska člověk vyznává, tím těžší pro něj musí bejt hledání partnerky. Kor když je to rocker z Prahy jako já. Opakuju mu historku o tom, jak se mě jedna slečna na rande ptala, co si myslím o svatbě a dětech a já na rovinu řekl, že svatba jedině v kostele a děti pokřtít. Čuměla na mě jak na šílenýho úchyla. Smějeme se, dolejváme, poprvý a bohužel naposledy na týhle dovolený piju víno. Je dobrý. Ze sklepa rodiny Tichých. Dáme skleničku a jdeme spát.

Den šestý

Klasika, dopoledne na pláži. Dočítám Hakla, odvařenej z tý knížky nejsem, ale je to celkem fajn čtení. Umí napsat naprosto skvělý dialogy. A navíc je to vzdělanej chlap, kterej to ale nikomu nevnucuje, to se mi líbí. Rozhodně si o týhle knížce asi budu něco pamatovat, kdyby se mě dneska někdo zeptal na jeho sbírku povídek O létajících objektech, kterou jsem od něj četl naposledy, nevzpomenu si na vůbec nic. Maximálně na tu povídku o ženský, která přijde v noci k chlapovi a lekne se, že má v poličkách plastový letadýlka a tanky.

Odpoledne se zase cachtáme, já si naprosto oblíbil velkej nafukovací kruh. Skvěle se v něm leží a když se s ním houpu na vlnách, připadám si jako král pobřeží. Každopádně to s tím válením se v kruhu přeháním, budu mít spálenej obličej. Navečer jedeme do Trogiru. Na jídlo, prolízt si město a hlavně nakoupit nějaký suvenýry. Po jídle se rozdělujeme, Luba s holkama obchází stánky, já s Ticháčkem vyrážíme na prohlídku města. Chtěli jsme si prohlídnout katedrálu a vylízt na věž, ale zavřeli nám před nosem. Chvíli se motáme uličkama, ale lidí je tolik, že to člověku akorát kazí náladu. Navíc nás na každým rohu nahání opálení chlapci do restaurace. Kousek od náměstí je kaple z 9. století, kterou bych rád viděl, míříme ale nejkratší cestou ven z toho chumlu. Sedáme si v parku na východním konci ostrova a koukáme přes záliv na Split. Fascinuje mě, že se hned nad tím přístavním městem tyčí hory vysoký skoro dva kilometry. Nádhernej pohled, na to hornatý pobřeží bych se mohl koukat od rána do večera. Zvedáme se, jdem na místo srazu. Druhá skupina si nakoupila suvenýry, já domů nic nevezu. Nějak mě nenapadá, co tady, u chorvatskejch stánků, mým rodičům intelektuálům koupit. Snad to pochopí. Holky si koupily kabelky, tak si to na pokoji zkouší k oblečení. Lacoste a Louis Vuitton. Kroutí se před zrcadlem, navzájem se chválí...No znáte to. Spíš než pro pobavení pánský společnosti jsem si tak nějak pro sebe nahlas řekl: „To je něco. Hele, jakou maj ženský radost z falešnejch kabelek.“ A řekl jsem to hodně nahlas ve chvíli, kdy zrovna všichni mlčeli. Takže to dolehlo až k děvčatům. Petřin výraz byl v tu chvíli jasnej, ta se mnou nejen že nepůjde na rande, ale už asi ani na pivo. Pouštím jí Incubus, abych to trochu odčinil. Hrajem Activity, ale kalba žádná. Máme toho už všichni dost.

Den sedmý

Poslední den dovolený. Dopoledne se jdou všichni zase cachtat, já zůstávám na pokoji. Bolí mě břicho, asi na mě dolehla změna stravovacích návyků, která tu proběhla. Navíc mi tu nějak nejede to místní jídlo. Středomořská kuchyně bez nápadu. Ale třeba si jen špatně objednávám, ostatní si dávali různý steaky a olizovali se až za ušima. Každopádně si lehnu a za pár hodin je mi fajn. Odpoledne si ještě zaplavem, všichni se sluní co to dá. Blíží se večer. Jdu na net, abych se zbavil drobnejch, který mi zůstaly z pokeru. Ve stanový Stodolní pak hážu další drobáky do „vzdušnýho hokeje“, taková ta věc, kdy do plastovýho puku fouká zespodu vzduch. S klukama se na tom trochu zaseknem, tak nás tam holky nechávaj. Večer se stavujem ještě na jedno točený na zahrádce. Koukáme na moře a já si poprvý přiznávám, že se mi domů zas tak moc nechce. Lukáš s Markétou jdou na romanticou procházku, my sedíme dál. Konečně se za celou dovolenou pouštíme s Lubošem do hlubší diskuze o muzice. Trochu si vzdychá, že jako dýdžej nehraje jinde než na Kačence. Říkám mu, ať zkusí dělat vlastní věci, protože kluků, kteří pouští na diskotéce písničky, je spousta. Odpovídá, že časem určitě. To mi říkal už před dvěma lety. Takže Lubo, jestli to teď čteš, koukej začít skládat! Na pokoji si rozlejváme poslední litrovku Karlovaćka. Divnej zvyk, pivo v plastu. Ale zas takovej průšvih to nebyl. Bavíme se o muzice, o autorskejch právech. Poslední cigáro na balkoně, hledíme na noční Trogir a jeho odraz na hladině. Finito, jdeme spát.

Den osmý

Je to tady, jedeme domů! Holky mě ráno peskujou za to, že jsem nešel do krámu pro chleba, ačkoliv jsem to prej včera sliboval. Na to si fakt nepamatuju. Zvedám se, říkám, že jdu teda do toho krámu a co kdo chce koupit. Všichni už tam samozřejmě byli, takže mě posílaj někam. Tímto se mi nakonec přece jen podařilo udělat ze sebe před ostatníma lemru. O půl desátý odjíždíme. Cesta utíká o dost rychleji. Koukám se z okna a v mapě sleduju různý vrcholky hor, který míjíme nebo se tyčí v dálce. Miluju hory! A ta chorvatská příroda se mi líbí víc než moře, abych se přiznal. Klidně bych si tam vyšlápl na čundr. Na hranicích vytuhnem v příšerný koloně. Slovinsko naopak v pohodě. Na Lukáše padá cestou únava, tak ho střídá za volantem Markéta. Lukáš si chce vzadu trochu zdřímnout, ale místo toho stejně sleduje, jak jeho žena řídí. A za chvíli chce zpátky za volant, což se zase nelíbí Markétě. Máme na chvíli v autě o zábavu postaráno. Jinak všichni pospávaj, čtou si, Luba furt něco blekotá, aby udržel pozornost řidiče, já se naopak snažim mluvit co nejmíň. Jediný, na co myslím, je vana a pořádná postel, to mi celej tejden chybělo. O půl desátý jsme v Mikulově. Vykládáme Petru v Brně a pokračujem do Moravskýho Krumlova. Příjezd ve čtvrt na dvanáct. Vana, spánek, dovolená končí.

Epilog

Těšil jsem se domů, proč to nepřiznat. Zpětně ale lituju toho, jak rychle to uteklo. Mám ty lidi fakt rád, takže bych si dovolenou s nima klidně prodloužil. Třeba jenom o víkend na nějaký chatě v Alpách cestou domů, proč ne? Něco mi říká, že na to místo, kde jsme byli, už se asi nikdy v životě nepodívám. Jsem opálenej a odpočatej. Proto jsme přece do toho Chorvatska jeli, ne? Takže Lukáši, Markéto, Petro, Lubo...Díky, bylo to fajn!